Skoč! Létat se naučíš pak…

O čem je řeč? O životních změnách.. okamžicích, které Ti klepou na dveře, týdny, měsíce, někdy i roky.. Ty je cítíš, ale nechce se Ti na ně reagovat, naslouchat jim, jít jím vstříc. Hrábnout po té změně a využít její energie ve svůj prospěch, protože Ti v cestě stojí jeden velkej nepřítel, který se jmenuje STRACH. Je přitom jedno, které životní oblasti se změna týká, zda je to práce, vztahy nebo cokoli jiného.

Když jsem poprvé SKOČILA do změny svého zaměstnání a podala výpověď, neměla jsem žádné další zaměstnání, ve kterém bych mohla vidět jiskru iluzorní jistoty, které se my lidé tak rádi držíme. Doma na mě čekaly dvě děti, na které jsem byla sama. Složenky se neptaly, kdy si najdu novou práci a jak je zaplatím. Měla jsem STRACH. Strašlivej strach, ale poháněná zoufalstvím z bossingu na pracovišti jsem do toho praskla. A světe div se, nová cesta ve formě nové práce se zobrazila už za dva týdny.

Finančně jsem si výrazně pohoršila, ale bylo to lepší, jak sedět doma na zadku a brečet. V hloubi duše jsem cítila, že to není konečná stanice a že prostě MUSÍM tou situací projít dopředu. JÍT A VĚŘIT. Přesně za 25 dní jsem dostala nabídku k práci, po které jsem toužila posledních 5 let! Ale kdybych NESKOČILA, tohle všechno by se NESTALO.

PŘED SKOKEM TI LEZOU VEN VŠECHNY STRACHY, POCHYBNOSTI, NEJISTOTY, JDE NA TEBE PANIKA A MNOHÉ DALŠÍ LAHŮDKY, SE KTERÝMI SE MUSÍŠ VYPOŘÁDAT.

VŠECHNO JE TO PRÁCE TVÉ MYSLI REAGUJÍCÍ NA TVOJE VNITŘNÍ PROGRAMY, TAK SE S TÍM NEZTOTOŽŇUJ!

Znáte to. Je jedno, zda živíte rodinu, podílíte na jejím chodu nebo rodinu nemáte. Chodíte do práce a pomalu se vám v ní přestává líbit. Na povrch se dere NESPOKOJENOST. Čím déle v tom zůstáváte, tím hůře se vám zdroj nespokojenosti pojmenovává. Narůstá zoufalství, beznaděj, pocity nevole pramenící ze situace a zmenšující se ochota to změnit. Přesvědčení, že se v tom orientujete, se zmenšuje, poněvadž mizí víra v sebe.

Postupem času se může stát, že nevíte, co je dobře, co špatně. Kterým směrem se vydat, kterou variantu zvolit. Mysl vám háže myšlenky typu „co když“, „raději ještě ne“, „co kdyby“, „vyřeším to až příští rok, teď ještě ne“, „počkej ještě“ a tisíc dalších variací „klacků pod nohy“. Výsledek směsice odpovědnosti a strachu.

Zatímco v tom stojíte, začíná to celý smrdět. A vy v tom smradu zoufale vyhlížíte moment, kdy vám bude jasné, že TEĎ JE TEN SPRÁVNÝ OKAMŽIK udělat změnu. Takový moment přece MUSÍ přijít! Jenže on nepřijde.

Mám vyzkoušený, že ten POCIT, že TEĎ je ten správnej čas udělat změnu prostě nepřijde. Vytvoří se ve mně chuchvalec odhodlání a pochybností a čím dýl v něm trčím, tím víc pochybnosti vítězí nad odhodláním.

ŽE SKOČIT BYLO SPRÁVNĚ SE VŽDY UKÁZALO AŽ POZDĚJI. A čím větší časový odstup od situace, tím větší přesvědčení, že to správně bylo a hlavně – že to celý pro mě mělo hluboký smysl!

Předtím ale bylo nutný udělat jediný – SKOČIT. LÍTAT JSEM SE VŽDY NAUČILA AŽ PAK.

Je jedno, o jakou životní událost se jedná. Zda je to odchod z neuspokojivého vztahu, změna zaměstnání, ukončení letitého přátelství nebo přenastavení pravidel v něm. Vždy to může být opravdu hodně těžké.

Čím jsem si ale naprosto jistá je fakt, že Vesmír je v takový moment připraven nás situací provést. Když se člověk ale motá ve změti pochybností a strachu a veškerou svoji pozornost dává hledání toho správného okamžiku, nemusí hlas Vesmíru slyšet a ani vidět jeho znamení.

TĚM ČASTO JEMNÝM NUANCÍM VESMÍRU, KTERÝ NÁM ŠEPTÁ ŽE TO MÁME UDĚLAT, VE SPLETI VLASTNÍHO ZMATKU PROSTĚ NEMUSÍME DOSTATEČNĚ DOBŘE POROZUMĚT. VESMÍR JE ALE VELMI INTELIGENTNÍ, PROTO NEROZUMÍME-LI MU, PŘITVRDÍ TAK MOC, ABYCHOM MU ROZUMĚT ZAČLI!

Co mám na mysli, když říkám znamení? Nic nadpřirozeného. Když jsem si v práci připadala jako opravdový otrok, tahaný firemními pravidly, dostala se mi do rukou kniha Michala Třeštíka, v níž několikrát zmiňuje svůj pocit otroctví při své cestě do zaměstnání a následně taky to, jak prostě skočil do změny, aniž by měl jistotu (kniha se jmenuje HODNĚ JSEM NIKDE a může Vám krásně posloužit k osobnímu posunu).

Když jsem ignorovala svůj vnitřní instinkt, který mi měsíce dával najevo svoji touhu po zkrácení pracovního úvazku, měla jsem cestou do práce autonehodu. Vnímala jsem v tom výraznou symboliku TAKTO UŽ NE a svůj úvazek si zkrátila.

Když jsem o rok a půl později uvažovala o ještě větším zkrácení pracovního úvazku (případně výpovědi), ale ne a ne se ke změně dokopat, vytáhla jsem si na semináři kartu s nápisem NEUDĚLEJ STEJNOU CHYBU DVAKRÁT. Následně jsem potkala muže, který mi jen tak mimochodem sdělil následující slova: „Seber se a skoč! Opusť tu komfortní zónu, která ani není komfortní!“ Nevím, kde to vzal, ale já mu o svých týdny trvajících myšlenkách na zkrácení úvazku, případně výpověď, neřekla!

Týden nato jsem potkala ženu. „Dala jsem výpověď„, sdělila mi. Neměla jinou práci a přesto to udělala. Nechtěla už pracovat pro lidi, kteří si jí nevážili a brali ji jako samozřejmost.

Když jsem o dva dny později kontaktovala známou ohledně práce v její organizaci, sdělila mi prostě: „Za chvíli tam končím, dala jsem výpověď!„

Život je plný znamení, která nám našeptávají, kam máme směřovat. My je jen často neslyšíme.

Není na místě se za to vinit. Jsme lidi. Od malička programovaní jinými dospělými, strachy z rodových linií, pravidly systému. Bytosti, do nichž během našeho dětství jiné dospělé bytosti projektovaly své strachy a pochybnosti, aniž by si dost možná uvědomovaly, že nám tak tyto své poklady bez otázek předávají.

My už ale nejsme děti. Už jsme vyrostli a máme všechny předpoklady k tomu, abychom si svůj život začali tvořit sami.

Chci s vámi dnes sdílet, co můžete udělat, když se ocitnete v podobných situacích:

Přestaňte naslouchat všem kolem, kteří se vás snaží od změny odradit, zatímco vy cítíte, že změnu potřebujete. Lidé často mluví na základě svých strachů a nesplněných přání. Mnozí i na základě své závisti, že nedokázali to, o co se vy nyní pokoušíte. Vaše kroky vpřed jim mohou zrcadlit jejich vlastní neschopnost změny dosáhnout. Nebo mohou být jen výrazně bázliví. Mít potřebu zvýšené kontroly. Důvody mohou být různé, faktem ale je, že rozhodnout se musíte vy sami a čím více názorů budete poslouchat, tím víc se v nich začnete ztrácet. Všimli jste si, že VELKÉ ZMĚNY VZNIKAJÍ POTICHU? 🙂

Uvědomte si, že strach je informace. Je-li v rozumné míře, je vhodné o něm popřemýšlet a vyhodnotit, zda nám tato informace může být k užitku. Je-li ale přehnaný a ochromuje nás, působí destruktivně. Pak je vhodné zkoumat, kde se vzal a s čím souvisí. Uvědomit si, že třeba vůbec není založený na reálném předpokladu a jeho původ může ležet v minulosti, dokonce až v minulosti rodové linie (např. když někdo z rodiny nezvládl nějakou konkrétní změnu a byla tím zatížena celá rodina).

NEZTOTOŽŇUJTE SE SE SVÝMI MYŠLENKAMI. Vaše mysl vám generuje z 90% stejné myšlenky, jako jste měli včera. Pokud se jimi neustále zabýváte, nacházíte se v minulosti! Myšlenky generují emoce. Myšlenky generované na základě minulosti generují emoce související s minulostí! V reálu to znamená, že můžete cítit ohrožení, aniž byste byli ohroženi! (Jak pracovat se svými myšlenkami popisuji ve svém eBooku Jak být úspěšným uživatelem své mysli, který najdete TADY.)

Vracejte se pozorností do TADY A TEĎ. Máte-li pozornost zaměřenou na lidi kolem sebe a jejich slova, nebo na katastrofické scénáře, které na vás vykukují kdykoli si změnu představujte, jak byste mohli vnímat, co vlastně tady a teď potřebujete? Jak si můžete pozornost stahovat zpět do vašeho těla si můžete přečíst ZDE.

Starejte se o sebe. Procházíte těžkou životní situací. Ta má přirozeně jednu moc – stahovat si k sobě veškerou vaši pozornost. Uvědomte si to a nezapomínejte na to. Vyhraďte si čas jen pro sebe a hýčkejte se. Dělejte co máte rádi. Budou-li to rituály sebepéče, spojte je s dotykem. Dotyk podpoří stáhnutí pozornosti zpět do těla.

A jedna z nejdůležitějších věcí – AKTIVNĚ PODPORUJTE VÍRU V SEBE A V ŽIVOT. V sebe v tom smyslu, že ať přijde cokoli, vy to zvládnete bez zbytečné zátěže (to je důležitý záměr). V život v tom smyslu, že vám nachystá jen takové zkušenosti, které poslouží vašemu životnímu úkolu. Život prostě ví, co dělá.

PŘESTAŇTE ČEKAT NA VHODNÝ OKAMŽIK. Dost možná nepřijde. Udělejte krok ke změně TEĎ, cítíte-li, že po ní vaše tělo, srdce a duše volají.

Udělejte přesně takový krok, na který se cítíte. Nenechte si do toho nikým mluvit, nenechte ho nikým hodnotit. Žádný krok ke změně není „příliš malý“. Stačí, že JE.

Nakolik byl správný zjistíte časem. Pokud to nevyjde úplně dle vašich představ, získáte zkušenost, ze které můžete vymáčknout poučení.

Zůstáváte-li v zaměstnání (nebo třeba ve vztahu), se kterým nejste v souladu, překračujete sami sebe. Okrajujete se, přizpůsobujete se, překrucujete sebe sama tak, aby jste tam mohli být. Nestůjte v tom. Nestagnujte. Pracujte s tím. Můžete pro sebe žádat změnu pracovních (vztahových) podmínek, vyjádřit svoji nespokojenost, zkrátit si úvazek, hledat nové zaměstnání, absolvovat výběrová řízení pro získání zkušenosti. Možností je mnoho. JEN V TOM PŘESTAŇTE STÁT. Stojatá voda časem pěkně smrdí.

HÝBEJTE SE. STAČÍ MALÉ KRŮČKY. OTEVŘETE INTERNET A NAHLÉDNĚTE, CO NABÍZÍ KONKURENCE. ZAMYSLETE SE NAD TÍM, PO ČEM TOUŽÍ VAŠE DUŠE. KDYBYSTE MOHLI DĚLAT COKOLI NA SVĚTĚ, BEZ OMEZENÍ, CO BY TO BYLO? VIDÍTE NĚJAKÉ MOŽNOSTI? ZAPIŠTE SI JE.

HÝBEJTE SE. STAČÍ CHŮZE. BĚHEM ZÁTĚŽOVÉHO ŽIVOTNÍHO OBDOBÍ MÁ TĚLO TENDENCI USTRNOUT. V USTRNUTÉM TĚLE SÍDLÍ USTRNUTÁ MYSL. USTRNUTÁ MYSL NENÍ KREATIVNÍ. ODPOČÍVEJTE JAK POTŘEBUJETE, ALE NEZAPOMÍNEJTE NA POHYB.

Má zkušenost praví, že čím déle jdu v zaměstnání „přes sebe“ (tzn. zůstávám, i když nejsem v souladu s pracovními podmínkami a nastavením ze strany zaměstnavatele), tím horší a těžší jsou okolnosti mého odchodu z něj. Jak je to možné?

• Čím déle jdu „přes sebe“, tím více jsem vnitřně vyčerpaná. Vnitřní vyčerpání narušuje kvalitu spánku, psychický komfort i schopnost zvládat zátěžové situace. To, co bych za normálních okolností zvládla bez větších potíží, pro mě najednou představuje velkou zátěž.
• S psychickým vyčerpáním dochází k neadekvátním reakcím na situaci. Člověk má tendenci se se situací ztotožňovat, proto pro něj představuje mnohem větší problém, než ve skutečnosti je.
• Čím déle jdu „přes sebe“, tím více na sebe zapomínám, protože veškerá moje pozornost se zaměřuje na touhu situaci vyřešit. Takto to ale nefunguje. Je třeba obnovit svoje vnitřní zdroje, abych měla z čeho čerpat.

A CO ZNAMENÁ „OBNOVIT SVOJE VNITŘNÍ ZDROJE“? Načerpat sílu. Vyživit sebe sama. Jak? Každý dle svého. Pro inspiraci vám tu napíšu, jak obnovuji své vnitřní zdroje já sama:

• Medituji. Dojdu tak ke zklidnění. Mé smyslové receptory, které jsou ve stresové situaci přetížené, to hladí.
• Sprchuji se studenou vodou. Studená voda vrací pozornost zpět do těla, a to během vteřiny. Pokud je to pro vás příliš, můžete začít sprchováním studenou vodou jen v oblasti nohou, účinek bude stejný.
• Ležím v solné lázni. Růžovou himalájskou sůl si rozpustím v teplé vodě a minimálně dvacet minut v takto připravené lázni odpočívám. Můžete použít i sůl epsomskou. Stahují z těla emoční zátěž a vyživují ho minerály.
• Pracuji se svými myšlenkami. Myšlenky mají obrovskou moc a dokáží ze života udělat peklo. Jak s nimi pracovat jsem sepsala do eBook Jak být úspěšným uživatelem své mysli, který najdete TADY.
• Procházím se v přírodě, mažu tělo éterickými oleji či voňavým bambuckým máslem. Pálím vonné tyčinky. Odpočívám. Pokud cítím tu potřebu, nedělám vůbec nic. Ono totiž nic neuteče. Zajdu si na thajskou masáž, poslouchám uklidňující hudbu. Omezím kávu, mléčné výrobky a cukr – lépe pak vnímám sebe sama.

My lidé máme tendenci jednat, jako by naše vnitřní zdroje byly bezedné. Není to tak. Nejen, že naše zdroje podléhají vyčerpání, ale ještě k tomu může dojít, aniž bychom si všimli předchozích varování.

PROTO JE VHODNÉ SE O SEBE STARAT PRŮBĚŽNĚ A OCITNEME-LI SE V ZÁTĚŽOVÉ SITUACI, MÍRU SEBEPÉČE JEŠTĚ NAVÝŠIT.

Je to bezpochyby způsob, jak předejít syndromu vyhoření a zároveň cesta, jak permanentně snižovat míru stresu v naší každodennosti. Domnívám se, že tohle je oblast, ve které bychom neměli dělat kompromisy!

Na závěr chci zmínit jednu velice důležitou věc. Nezůstávejte se svými potížemi sami. Nedaří-li se vám je konstruktivně řešit a vnímáte, že už je zátěž příliš a věci se nedávají do pohybu tak, jak byste si přáli, vyhledejte pomoc. Můžete tak předejít psychickému kolapsu.

Dávejte si pozor na myšlenky typu „co je se mnou špatně, že tu změnu nedokážu udělat“? „Jiným jde všechno skvěle, proč to nejde mně?“ „Ostatní by to jistě už dávno zvládli, jen já se tu plácám, co to se mnou je?“ „Jsem úplně neschopná/ný.“ Podobnými perlami si programujete své podvědomí. A takto naprogramované podvědomí vám bude posílat další a další destruktivní myšlenky. Je to cesta do pekla.

Máte pocit, že ostatní lidé vše vyřeší mnohem rychleji, nebo ve svém životě potíže na rozdíl od vás nemají? Že je jejich život na rozdíl od toho vašeho zalitý sluncem?

Je to iluze. Iluze, kterou výrazně podporují sociální sítě. Lidé na sítích v naprosté většině případů nesdílí svá trápení. Proto prosím, nepropadněte takové iluzi.

NESROVNÁVEJTE SE.

Všichni jste jedinečné, neopakovatelné bytosti. Neurážejte svoji duši tím, že budete koukat jinam a srovnávat se. Hledat na sobě chyby a všímat si, ve kterých oblastech jste horší, slabší, nedostatečnější, než kdokoli další. Raději se dívejte do sebe sama a hledejte svoje vlastní možnosti. Kdyby jste na své životní cestě potřebovali pomoc, jsem tu pro vás.

Na Facebooku mě najdete TADY.

Na Instagramu mě najdete ZDE.

Kontakt na mě je TU.

Nechť jsou vám informace z článku ku prospěchu. Mějte krásné dny,

Katka