Astma? Bála jsem se, že umřu …

Když nastalo období astmatických záchvatů, bála jsem se jít lehnout. Nechtěla jsem, aby přišla noc. Začínalo to zpravidla kolem půlnoci. Jemné pokašlávání, které se rozjelo do neúnosného, dávivého kašle v intervalu dvou minut. Celé to trvalo kolem pěti hodin.

PĚT HODIN NAPROSTÉHO ŠÍLENSTVÍ …

Mé tělo bylo po takové noci totálně vyčerpané. Měla jsem malé dítě a přes den fungovala jako ve snu. Lékař mi diagnostikoval astma, předepsal kortikoidní sprej a konstatoval, že astma je celoživotní onemocnění.

„Ty máš astma? Astmatici umírají na infarkt, víš to? Jejich srdce ten hroznej nápor v záchvatu jednou prostě neunese.“ Nemohla jsem na tu větu zapomenout. Pronesl ji cizí muž u stolu, na rodinném setkání. Nenáviděla jsem ho za to. Vnesla do mého života ještě větší strach.

Od té doby jsem při každém dalším záchvatu přemýšlela nad tím, jestli to TUTO NOC MOJE SRDCE VYDRŽÍ. Před mnoha lety mi diagnostikovali nedomykavost chlopně a to mým myšlenkám vůbec nehrálo do karet. Bála jsem se, že umřu.

A pak, jednou.. potkala jsem na dětském hřišti malou holčičku s maminkou. Holčička měla kašel. „Není nemocná, nikoho nenakazí, má astma“, řekla omluvně maminka. Pustily jsme se do řeči. Holčička dostávala nejvyšší množství kortikoidů a astma se stále zhoršovalo. „Vůbec nevím, co si počít“, říkala maminka zoufale.

Ten den nastala v mém přemýšlení změna. Někde přece musí existovat cesta! Infarkt? Nejvyšší množství kortikoidů? NE, DĚKUJI. Rozhodla jsem se tu cestu najít.

A našla ji. Vám teď povím, jak jsem to udělala. Protože když jsem ji našla já, vy ji můžete najít taky.

Začala jsem vzpomínat, kdy mi astmatické záchvaty začaly přicházet do života a vzpomněla jsem si na skutečnost, kterou jsem ve svém životě aktivně přehlížela.

Týkala se mého intimního života. V té době to byla oblast, ve které jsem upřednostňovala potřeby svého partnera. Svoje potřeby jsem neuměla dostatečně vyjádřit. Intimní prožitek jsem vnímala intenzivní, krásný. Přesto tam bylo „hluché“ místo, které jsem ignorovala.

NEUMĚLA JSEM SE VYSLOVIT …

Mé tělo toto hluché místo ale ignorovat odmítalo a začalo se mnou mluvit. Jak? Pokud jsem při milování upřednostnila partnerovy potřeby před těmi svými, po milování jsem nemohla dýchat. Nešlo o astmatický záchvat v pravém slova smyslu, ale dnes vím, že šlo o jeho „předvoj“.

Domnívám se, že je to jak u mnoha dalších nemocí – nejdříve přijde zvednutý prst. Ten obvykle není maximálně intenzivní, proto ho ignorujeme. A protože ho ignorujeme, přijde místo zvednutého prstu rovnou pořádná facka. A to se stalo i mně.

NEMOHLA JSEM PO MILOVÁNÍ DÝCHAT A NEŘEŠILA TO. PROTO DO MÉHO ŽIVOTA VSTOUPILY ASTMATICKÉ ZÁCHVATY V CELÉ JEJICH SÍLE. TEPRVE TYTO JSEM ZAČALA AKTIVNĚ ŘEŠIT. A VÁM TEĎ ŘEKNU JAK.

Už jsem věděla, že upřednostňuji partnerovy intimní potřeby před těmi svými. Položila jsem si tedy otázku, jak to mám v ostatních oblastech mého života ve vztahu k lidem. V momentě, kdy jsem byla ochotná toto vidět se stalo následující:

V dalších dnech, týdnech a měsících se mi postupně začaly vybavovat situace, kdy jsem chtěla něco říct, ale raději to neřekla. A to ze dvou důvodů – buď aby byl prostě klid, nebo aby se druhý člověk necítil v mé přítomnosti nejistý. Co to znamená?

Upřednostňovala jsem druhé lidi před sebou sama. Co je ale hlavní – JÁ V TOM SAMA SEBE UMLČELA. ZADUSILA. NEDOVOLILA JSEM SI SE VYJÁDŘIT. VYSLOVIT SE. ZAMKLA JSEM SVÁ SLOVA UPROSTŘED MÉ HRUDI A ZAKÁZALA JIM JÍT VEN. (Příčinou upřednostňování druhých bývá často spasitelský komplex a přečíst si o něm můžete v eBooku zdarma, který nejdete TADY.)

A co způsobí slova zamčená uprostřed hrudi? Logicky fakt, že nemůžete dýchat. Mé tělo se začalo dusit z nevyřčených slov, což se přetavilo v astmatický záchvat.

S tímto uvědoměním přišlo uvědomění další. A sice, že jednou za čas se mé nastavení nedalo vydržet a já prostě bouchla. V mém těle nastal přetlak, který se v reálu projevil tak, že jsem nevyřčené vysypala na lidi kolem sebe na první dobrou. Zní to sice logicky, ale mě následně trápilo, že jsem tím ostatní zraňovala. Do mého života s tím tedy vstupovaly pocity viny. Jak jsem na ně reagovala?

Raději jsem zase začala mlčet. Co to tedy znamená? No že jsem kráčela životem V KRUHU. Od mlčení jsem přecházela k emočnímu výbuchu a od emočního výbuchu se vracela ke svému mlčení.

Tohle zjištění pro mě mělo obrovský význam. Byla jsem přesvědčena, že jsem našla PŘÍČINU SVÉHO ASTMATU. Řešení logicky spočívalo v tom, mé jednání točící se v kruhu opustit.

Ukázalo se, že to není jen tak. Když si celý život zakazujeme se vyslovit a upřednostňujeme druhé, nejde ze dne na den začít jednat jinak. Co bylo potřeba udělat pro to, aby se mi to podařilo? Musela jsem zjistit dvě věci:

BYLO POTŘEBA POCHOPIT, PROČ A KDY JSEM SE NAUČILA SAMA SE SEBOU JEDNAT TAKTO DESTRUKTIVNÍM ZPŮSOBEM.

NAVZDORY TOMU, ŽE TO BYLO JEDNÁNÍ SEBEDESTRUKTIVNÍ, MUSELO MI DO ŽIVOTA PŘINÁŠET NĚCO POZITIVNÍHO, JINAK BYCH TO NEDĚLALA. BYLO TŘEBA ZJISTIT CO.

Zni to absurdně, nemyslíte? Jak by astma mohlo člověku přinášet něco pozitivního? Inu, přinášelo. Tím zakopaným psem byla POZORNOST.

• V období astmatického záchvatu i den po něm jsem měla mnohem více pozornosti od svého partnera, než v jiných dnech.
• V období astmatického záchvatu i den po něm se mi od partnera dostalo mnohem více pomoci v domácnosti, a to i v oblasti péče o dítě.
• Další výhodou byl fakt, že jsem si dopřála odpočinek, který jsem si v jiných dnech nedovolila. Něco tak brutálního, jako astmatický záchvat, pro mě byl konečně adekvátním důvodem pro „vypnutí“.

Pokud si teď kladete otázku, zda se jedná z mé strany o manipulaci, pak odpověď zní – BEZPOCHYBY. Nebyla ale vědomá. Každopádně se jedná o klasický podvědomý blok, který ve své praxi často vidím, kterým je ZNEUŽÍVÁNÍ ZDRAVÍ. Neumíme něčeho dosáhnout zdravou cestou, proto (obvykle NEVĚDOMKY) zneužijeme k dosažení naše zdraví.

Už jsem tedy věděla, CO mi astma přináší. Zbývalo najít odpověď na otázku KDY A PROČ jsem se naučila jednat sama se sebou takto destruktivním způsobem. Nastal čas podívat se do mého dětství.

KDY JSEM ZAČALA POTLAČOVAT SVOJE POTŘEBY NA ÚKOR DRUHÝCH A PŘESTALA JE VYJADŘOVAT NAHLAS?

Uviděla jsem samu sebe ve vztahu k mé mámě. Byla v mém dětství velmi často smutná, unavená a vystresovaná. Bylo mi jí líto.

Naučila jsem se nechávat ji zkrátka na pokoji, aby měla klid. Nechávala jsem ji ležet a spát, i když jsem něco potřebovala. Svoje potřeby jsem nevyjádřila, ani když byla nervózní. Jednoduše aby měla klid.

A nakonec – v celém tom schématu mi chyběla jedna věc – JEJÍ POZORNOST.

S pochopením těchto souvislostí jsem mohla učinit rozhodnutí. NAUČÍM SE SE VYSLOVIT. VYJÁDŘIT SVOJI POTŘEBU. A začala jsem s tím hned.

Celý proces potřeboval hodně odpuštění. Sobě, že jsem se sebou jednala tak destruktivním způsobem. Mámě, na kterou jsem se zlobila a dávala jí část toho celého za vinu. (Jak dojít k odpuštění popisuji ve svém eBooku Jak být úspěšným uživatelem své mysli, který najdete ZDE.)

Zapotřebí bylo převzít za svůj život odpovědnost. To znamenalo vzdát se postu oběti, který mi přinášel již výše zmíněné výhody a vykročit do dalšího žití s rozhodnutím, že si svůj život budu tvořit jiným, novým, konstruktivnějším a hlavně zdravějším způsobem.

S přijetím odpuštění a odpovědností do mého života mi začala stoupat moje sebeláska. Spolu s ní se neustále navyšovala má schopnost říkat NE a stejně tak i schopnost SE VYSLOVIT.

A pak.. po této práci na sobě.. konečně.. začaly astmatické záchvaty ustupovat až jednoho dne odešly úplně. Ještě dnes mám v hlavě větu mého lékaře, když jsem u něj byla naposledy před mnoha lety na kontrole:

VY JSTE HROZNÁ ŽENSKÁ! VY SI S TĚMI NEMOCEMI DĚLÁTE CO CHCETE! 🙂

Dnes jsem zdravá. Jsem „domluvená“ se svým astmatem, že pokud na sama sebe někdy zase zapomenu a budu upřednostňovat druhé, upozorní mě na to svým příchodem. A tak, zcela výjimečně, pocítím šimrání na plících a začnu pokašlávat.

Okamžitě pak usedám a kladu si otázku: „Kde jsem na sebe zapomněla? Kde jsem se nevyjádřila? Kde jsem sebe sama potlačila?“ Obvykle nacházím odpovědi v řádu minut a v ten samý moment pokašlávání odchází.

Neodmítám klasickou medicínu. Přijímám, co nabízí, v akutních fázích nemoci. Potlačila mé záchvaty, ale neřešila jejich příčinu. Ale já bych bez potlačení mých astmatických záchvatů nikdy nemohla přemýšlet o jejich příčině.

K lékařům nechodím, ale pokud se tam dostanu, pak jejich slova pečlivě vnímám. Potřebuji získat ucelený obraz. Všímám si, kde mé tělo s jejich slovy rezonuje a kde potřebuje hledat jinde. Jedině tak dosahuji maximálního výsledku.

Domnívám se, že pokud budu vůči medicíně stát v odporu, zbytečně se ochuzuji o její cenné informace. Stojím na své životní cestě otevřená všemu a na základě vnitřního pocitu činím svá rozhodnutí. Svoje volby.

To celé kombinuji s nastavením mysli, které se mi jeví na základě zkušenosti jako efektivní. Jaké nastavení mysli to je, si můžete přečíst TADY.

Na závěr tohoto článku vám musím říct ještě dvě věci, které vnímám jako důležité.

Je velmi pravděpodobné, že k rozvoji mého astmatu přispěla má zvýšená citlivost, kterou mám od narození. Tělo se zvýšenou citlivostí vnímá životní okolnosti intenzivněji. Jak se zvýšená citlivost projevuje a jak s ní zacházet jsem psala ve svém blogovém článku, který si můžete přečíst TADY.

V průběhu mé cesty s astmatem se astma rozvinulo i u mé dcery. Vnímala jsem, že má přímou souvislost s astmatem mým, což se mi nakonec potvrdilo. Když mi astma odešlo ze života, odešlo ze života i mé dceři.

Ve svém životě máte obrovskou moc. Ta tkví v možnosti hledání příčin a následků. V hledání souvislostí. Je jenom na vás, jestli se takovou cestou vydáte.

Kdyby jste se na takovou cestu chtěli vydat, jsem tu pro vás v případě, že budete potřebovat podporu či pomoc.

Na Facebooku mě najdete TADY.

Na Instagramu mě najdete ZDE.

Kontakt na mě je TU.

Nechť jsou vám informace z článku ku prospěchu.

Přeji vám, ať se vám daří udržovat své zdravé pevné.

Mějte krásné dny,

Katka