Jsem prostě hodná holka…

Znáte to? Je to takové zaklínadlo, podobně jako „nemám čas“. Jako bychom pomocí tohoto zaklínadla sebrali ze stolu všechny příčiny našich potíží a hodili je do koše, abychom na ně neviděli. Aby nám zmizly z očí. Jsem prostě moc hodná. Hotovo, vyřízeno, tečka.

Pro lepší představu vám uvedu pár příkladů:

„Pracuji deset hodin denně, mám toho zkrátka moc. Všichni po mě něco chtějí a já je nedokážu odmítnout. Jsem prostě moc hodná.“

„Můj šéf se beze mě neobejde. Říká, že mu nikdo neuvaří lepší kávu, než já. Proto musím být na každé poradě. Některé jsou i o víkendu, mohla bych mít volno, ale když mě tak potřebuje? Jsem prostě moc hodná.“

„Onemocněla nám kolegyně a nikdo ji nemohl nahradit. Tak je to pokaždé. Šéf už se ani neptá nikoho jiného. Ví, že se na mě může spolehnout. Já jsem prostě moc hodná.“

SYNDROM HODNÉ HOLČIČKY. Pomůžu Ti, přizpůsobím se Ti, udělám to pro Tebe, můžeš se na mě spolehnout, a to kdykoli. JSEM TU PRO TEBE.

Kdysi jsem byla přesvědčena, že opravdové přátelství zahrnuje i fakt, že jsem druhému k dispozici kdykoli si vzpomene. Byla jsem pyšná na skutečnost, že jsem připravená být kamarádce po ruce ve dne v noci. Jedno, že dělám něco jiného a úplně se mi to nehodí. Je to přece má kamarádka!

Jenže jsem stále častěji byla vystavena faktu, že jsem s tímto nastavením v našem přátelství sama. Že se mi nevrací to, co do něj investuju. Zažívala jsem opakovaná zklamání a nejednou kypěla vzteky.

Můj hněv tenkrát směřoval směrem k mé kamarádce. Ještě jsem si nebyla schopna uvědomit, že se ve skutečnosti hněvám sama na sebe. Spoustu svého hněvu jsem nedokázala verbálně projevit a držela ho v sobě. A jelikož pro mě toto nastavení bylo typické již od dětství, vypěstovala jsem si astma.

A bylo to právě astma co mě donutilo zamýšlet se nad mým nastavením. CO ZE MĚ nutí mé tělo celé noci kašlat a dusit se? Kde se ve svém žití nevyjadřuji dostatečně? Co potřebuji vyslovit a místo toho to v sobě zadusím?

Naše tělo k nám neustále promlouvá. Je to celodenní komunikace. Každý, každičký den. Najít v něm odpovědi na naše otázky vyžaduje někdy méně, někdy více času. Není ale důvod, proč by se to nemělo podařit!

Začala jsem si všímat okamžiků, které mi spouštěly astmatický záchvat. Jakmile jsem ucítila, že se záchvat blíží, aktivně jsem přemýšlela o tom, co mu předcházelo. S kým jsem se bavila? Na co jsem myslela? Kde všude jsem byla? Chtěla jsem něco říct a neřekla to? Naštval mě někdo a já nevyjádřila svůj hněv? MĚLA JSEM NĚJAKOU POTŘEBU A NEVYJÁDŘILA JI?

V mém případě se nejčastěji objevovaly situace, kdy jsem nedokázala vyjádřit svoji potřebu. Nebyla jsem schopna ji vyslovit nahlas. Jako by mi někdo v ten okamžik zašil pusu! To mě donutilo přemýšlet, PROČ SI TO NEDOVOLÍM. Jaké nastavení uvnitř mě mě nutí myslet si, že si to nemám dovolit? A přišla jsem na tohle …

Mohla bych se teď začít litovat, ale namísto toho vám musím říct jednu moc důležitou věc. Ta zní:

KAŽDÉ NAŠE DESTRUKTIVNÍ NASTAVENÍ SI U SEBE DRŽÍME PROTO, ŽE NÁM PŘINÁŠÍ NĚJAKÉ VÝHODY !!!

Položila jsem si tedy otázku, jaké výhody mi přináší astma. Na první dobrou to zní absurdně, v astmatickém záchvatu jsem měla kolikrát strach o holý život. Jak by mohlo pět nočních hodin permanentního kašle a dušení přinášet nějaké výhody??? Zahodila jsem post oběti, strach z astmatu a podívala se POCTIVĚ A BEZ VÝMLUV DO VNITŘKU SEBE. Našla jsem tohle:

• Po probdělé noci s astmatickými záchvaty jsem nemusela příliš mluvit, nemusela jsem nic dělat a mohla jsem odpočívat. Ano, možná si říkáte, že to bych mohla i bez astmatu, ale to bych si to tenkrát musela DOVOLIT. Což jsem nedělala, protože jsem žila nastavení, že si to NEZASLOUŽÍM, protože jsem NEDOSTATEČNÁ.

• Po probdělé noci s astmatickými záchvaty jsem měla pozornost mého partnera. Ano, mohla jsem ji mít i bez astmatu, ale to bych uvnitř sebe musela nosit nastavení, že si ji ZASLOUŽÍM. A jak už jsem psala, toto nastavení jsem uvnitř sebe tehdy neměla. Proto jsem od něj pozornost nedostávala – ZRCADLIL mi můj postoj tím, že mi pozornost nedával.

Tohle byly dva naprosto zásadní přínosy astmatu pro můj život. S nimi jsem se vždy na pár hodin cítila mnohem lépe, než kdy jindy. Samozřejmě jsem si toto své nastavení NEUVĚDOMOVOLALA a jela ho na autopilota. Spouštělo se mi automaticky, bez mé VĚDOMÉ volby a já si ho u sebe držela několik let.

Během těch let jsem ale stále častěji musela přemýšlet o tom, že bych některý ze svých záchvatů nemusela přežít. Proto se stalo mým cílem se astmatu jednou pro vždy zbavit. A to navzdory tvrzení mého lékaře, že se tohoto onemocnění zbavit nedá. Co jsem pro to udělala?

Tyto tři kroky:

V meditaci jsem se naladila na moje astma a promluvila si s ním. Řeklo mi, že mě chce připravit o veškerou moji energii a sílu. Proto jsem ho pomyslnou energií a silou „nakrmila“. Vzala jsem misku naplněnou těmito esencemi a lžičkou mu je předala. U toho jsem sledovala, jak s každou lžičkou mé astma slábne.

V druhém kroku jsem se naladila na sebe sama. Chtěla jsem tak zjistit, co potřebuji já. Zjistila jsem, že je to VLÍDNOST vůči sobě. Projevenou tak, že nebudu přehlížet své potřeby. Že se nebudu odbývat a překračovat. Že na sebe nebudu zapomínat. Že se dám ve svém žití na první místo.

Nakonec jsem učinila rozhodnutí, že výše uvedené projevy vlídnosti vůči sobě přizvu do svého života. Abych mohla toto rozhodnutí učinit, musela jsem si nejdříve odpovědět na otázku, zda jsem připravená astma opustit. Přinášelo mi přeci jen určité nemalé výhody a já byla zvyklá je astmatem získávat.

Vnitřní nastavení se obvykle nezmění ze dne na den. Je to PROCES. Začíná ROZHODNUTÍM a pokračuje postupnou aplikací nových nastavení na náš život. Staré programy se tu a tam hlásí o slovo (jaké nejčastější programy vidím ve své praxi si můžete přečíst ZDE.) Je třeba si toho všímat a S LÁSKOU JE NAHRAZOVAT UŽÍVÁNÍM NASTAVENÍ NOVÉHO. Co tím myslím?

V mém případě to znamenalo následující: kdykoli se mi rozbíhal kašel a já ucítila, že je to kašel astmatický (tohle astmatik obvykle už rozlišit umí), zastavila jsem se a s VLÍDNOSTÍ VŮČI SOBĚ IDENTIFIKOVALA NENAPLNĚNOU POTŘEBU. Omluvila jsem se sama sobě za to, že jsem se ji snažila obejít a z LÁSKY K SOBĚ SI JI NAPLNILA.

Tato má práce se sebou sama a svojí myslí nezůstala bez odezvy. Nejenom, že jsem se astmatu zbavila.. mé nové nastavení přineslo změny emoční, vztahové, pracovní i fyzické.

Kdykoli se rozhodneme pro nějakou životní změnu, na které se rozhodneme pracovat, dostane se nám odměny ve formě lepšího žití. Je přitom jedno, jak dlouho to trvá. Nikdy se v tomto procesu s nikým nesrovnávejme.

Pojďme se ještě podívat, jaké vnitřní nastavení může mít Žena, která je nositelem syndromu hodné holčičky …

„Raději se budu věnovat Tobě, než abych se věnovala sobě. Při věnování se sobě bych mohla přijít na věci, které se mi nebudou líbit. Do sebe se dívám nerada.“

„Když vidím, že je potřeba pomoct, tak pomůžu. Nemohu jen tak odejít. I když se mi to nehodí, dám přednost tomu, kdo pomoc potřebuje.“ Takové nastavení může být známkou spasitelského syndromu, o kterém píšu ve svém eBooku, který si můžete stáhnout ZDE.

„Neporušuj to pravidlo, od toho je tu dané. Navíc je mi nepříjemné, že to děláš, cítím stud.“ Takto se může dotyčná Žena se syndromem hodné holčičky cítit, když jí druhý člověk svým jednáním ZRCADLÍ její vnitřní nesvobodu.

„Když mě máma zavolá, že něco potřebuje, všeho nechám a jedu za ní. Jsem přece její dcera. Sice teď potřebuji uvařit a udělat s dětmi úkoly, ale máma má přednost.“ Pojďme si tu říct, že některé mámy zaujímají post oběti a jsou zvyklé své děti zneužívat. Je neslušné odmítnout MÁMU? Není! Rozlišujme, zda nás OPRAVDU POTŘEBUJE, či zda to může počkat.

„Vlastně bych chtěla svému šéfovi říct, aby se mnou tak nejednal, ale připadá mi to neslušné. Pokaždé se nadechnu a nic. Nevyjde ze mě ani slovo. Odcházím pak s pěkně mizerným pocitem uvnitř hrudi.“

„Chtěla bych svého partnera opustit, ale něco mi v tom brání. Nechci ho zranit. Je mi ho líto.“

„Ke své tchýni jezdím nerada. Nutí mi jídlo, které nejím. Ze slušnosti si vždy kousek vezmu, ale necítím se po něm dobře. Navíc cítím hněv. Nechci tam jezdit. Můj manžel ale říká, že je nevhodné je odmítnout. A tak tam jezdím.“

Důvodem syndromu hodné holčičky může být i zvýšená citlivost. Co takové nastavení obnáší si můžete přečíst v mém článku ZDE.

Projevů mohou být desítky. Naše podvědomí je záležitost zapeklitá. Programy v něm jedeme na autopilota a mnohdy je těžké je detekovat. Ale JDE TO. Je opravdu možné naše životy MĚNIT.

Všichni máme své programy. Lišíme se jen chutí a odhodláním je najít a zpracovat.

Míra té chuti a toho odhodlání přitom vůbec neurčuje, nakolik je kdo dobrý.

Závěrem

Rozpoznáte-li uvnitř sebe syndrom hodné holčičky, nehněvejte se na sebe. Ať už uvnitř sebe objevíte jakýkoli program či nastavení, nezazlívejte si ho. Hněv a pocity viny směrované vůči sobě situaci jen zhoršují a berou vám čas a energii, které můžete věnovat změně vnitřního nastavení.

Rozhodnete-li se na svých vnitřních programech pracovat, dopřejte si čas. Přeji vám na vaší cestě mnoho trpělivosti se sebou sama.

Mějte krásné dny, Kateřina